Motto
– Nyánatiloka Maháthera, Slovo Buddhovo
A co je pět skupin lpění?
Jest to tělesný tvar, pociťování, vnímání, mentální činnost a uvědomování.
I.
Mistr Evžen Štekl popisoval Učení Fráni Drtikola jako nejrychlejší cestu k osvícení. Učil cvičení čakramů a bdění nejen jako nejpodstatnější meditace, ale také jako meditace postačující k úspěšnému projití duchovní cesty, stejně tak jako cesty životní.
Samotný jeho život může posloužit jako příklad a návod k úspěšnému projití duchovní cestou od samotných začátků po dosažení osvícení, život v něm i odchod do parinirvány. Evžen při udílení duchovních rad vycházel především z vlastních zkušeností, ze zkušenosti se svým Mistrem, zkušeností nabitých meditací, ale i studiem podstatných buddhistických textů přeložených jeho Mistrem, a hlavně to vše ve vzájemné kombinaci právě tak, jak sám prožil, realizoval, a na základě toho i učil.
Kdysi v 80. letech 20. století se říkalo, že kdo nebyl u Štekla, nedělá buddhismus. Takový byl Evženův význam, přesto mnozí nedohlédli přes jeho chatrnou tělesnou schránku…
II.
Žáci přicházeli za Evženem v různých stádiích a etapách duchovního vývoje. S mnohými Evžen neřešil pouze duchovní cestu, meditace a studium, ale mnohdy i osobní, občanský život a problémy během něho se vyskytující. Nezasahoval do životů ostatních, ale vždy dokázal každému poradit. Záleželo pak na jednotlivci, zda a jak rady pochopí a bude-li se jimi řídit. Evžen podobně jako Fráňa dokázal vycítit a komunikovat s jednotlivci právě tak, aby oni sami nejlépe rozuměli a co nejvíce se přiblížil jejich způsobu vnímání sebe a okolí.
Předával nám tím i další aspekty odkazu Fráni Drtikola. Například Pavlu Šolcovi, který pomáhal svému Mistrovi s každodenními záležitostmi, svěřil autorská práva na knihu Síla moudrosti a svou pozůstalost, s Antonínem Šlechtou vedl rozsáhlou korespondenci týkající se duchovní cesty i běžného života, s Karlem Machalou konzultoval možnosti překladu Síly moudrosti do angličtiny a němčiny, Luboše Jehličku učil hrát na klavír a diskutoval s ním své autorské hudební dílo, malíři Václavu Petelíkovi radil s malováním, Lukáši Havelkovi zase s fotografováním. Jana Lípu vedl více než ostatní ke studiu Fráňových překladů, podporoval ho v psaní… a na četných návštěvách mu vyprávěl nejen o Učení, ale i o sobě… (Lípa, Jan. 2014, 2021. Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení. Praha: Svět.)
Dlužno dodat, že při hovorech se mnou se zmiňoval jen pár těch, kteří k němu docházeli před námi (tedy cca před rokem 1993). Mluvil (pochvalně) o Stanislavu Doležalovi, Lumíru Kolíbalovi, Jiřím Mazánkovi, Janu Žlábkovi, Aleši Adámkovi a paní Božence Jančarové, Vladimíru Birgusovi, a poněkud nelichotivě pak o Karlu Funkovi (čemuž se ovšem nelze divit). O nikom jiném nemluvil, zdůrazňuji, o nikom jiném se nezmínil. Ty, které jsem později zařadil k jeho životopisu, jsem dohledával sám až po jeho odchodu, Evžen o nich se mnou nikdy nemluvil. Nikoho jiného jsme neznali a ani znát neměli, pročež případná vyprávění nezmíněných lidí mohou být přinejmenším nadnesená.
Evžen mluvil o tom, že Učení Fráni Drtikola přímo vychází z tibetského buddhismu a tibetský buddhismus je mu nejblíže. Právě Fráňovy překlady tibetského buddhismu (který spojuje praxi a studium hínajány a mahájány) byly základem Evženova předání žákům. Přesto sám kladl velký důraz na hínajánovou průpravu a studium základních hínajánových textů. Nicméně zdůrazňoval, že dnes není vhodné ani přijatelné odcházet do bezdomoví či kláštera, ale právě naopak je nutné duchovní cestou projít za podmínek běžného občanského a rodinného života. Bohužel ani tato jeho slova si všichni k srdci plně nevzali. Mnozí se dále pokoušeli a někteří dodnes pokouší o různé formy asketických cest, které je sice dobré znát z vlastní praxe, ale není žádoucí na nich ulpívat a setrvávat v nich napořád. Jiní upřednostňují klid a utíkají k němu od všedního života a starostí. A tak dále, a tak dále… Takováto forma lpění je lpění na duchovní cestě. Pro zajímavost: jeden z našich přátel strávil svého času více než rok v klášteře na Srí Lance, kde ke svému překvapení zjistil, že místní mniši nic duchovního, ani žádné meditace neprovádějí…
Mnozí čeští takymistři pořádají retreaty, které si jako velcí duchovní mistři nechají řádně zaplatit, ačkoli i sám Fráňa podobné jednání kritizoval např. u Járy Kočího či Bedřicha Hejhala jako zásadní nepochopení duchovní cesty. Jiní dávají na odiv svou náklonnost k různým kultům stylem oblékání a ozdob nebo zdobí svou kůži tetováním ve stylu různých duchovních symbolů a domnívají se, že tak dosáhnou snáze duchovních sil a postů, nebo třeba že zhubnou, ačkoli nejsou schopni ani ovládat své tělo. Další žijí s představou, že osvícení přináší stálé fyzické zdraví, nebo dokonce navždy znemožní fyzickou smrt. Jistě jste se doslechli i o některých našich starých jogínech celý život držících askezi a pokoušejících se o celibát, kteří ve stáří začali doslova jančit, když si uvědomili, že se blíží smrt a že jejich úsilí bylo nejen marné, ale ani po nich nic nezůstane a jejich podání cesty zmizí s nimi. Když viděli, že jiní měli děti a rodiny, dlouhodobá zaměstnání a povinnosti, kterým se museli věnovat v době, kdy si tito jogíni v ásanách vyprávěli s jinými jistě „velmi zajímavé“ příběhy… Zcela neskrývaně sobecky tak „materializují duchovno“, jak by to pojmenoval Trungpa. A přesto ti občansky žijící lidé duchovního cíle došli, zatímco ti zaručeně „praví“ jogíni nikoli.
Hlavním důvodem je lpění na představě já, které bychom mohli nazvat Kainovým znamením jedinečnosti.
Ulpívat se tedy nemusí pouze na věcech fyzických, vjemových, psychických, citových či mentálních, tedy věcech okolního světa, nýbrž ulpívat lze i na vlastní dokonalosti, pokročilém stavu, či stupni dosažení. Toto ulpívání je pro duchovní postup mnohem nebezpečnější, neboť je daleko hůře prohlédnutelné než ulpívání na věcech fyzických, které mají krátkodobější povahu díky jejich omezenému trvání v čase oproti dlouhodobější stavům vydobytým dosavadní meditační praxí a morálním úsilím.
Evžen často zdůrazňoval, že přehnaný důraz na morální stránku je znakem duchovního pádu. V souvislosti s tím mluvil také o sejití z duchovních pozic. To se týká právě ulpění na formální stránce různých aspektů duchovní cesty, tedy ať už na přehnaný důraz na morálku, která má být trénována v počátcích a před nastoupením duchovní cesty samotné tak, aby během duchovní cesty byla již navyknutá, samovolná a nesla své ovoce bez ulpívání na ní nebo jejím znovu navozování nebo například aspektů fyzických, jako je správná jógová pozice při cvičení, správné držení páteře, správné překřížení nohou nebo správný úhel stehen směrem k zemi a kolenou dotýkajících se podložky… Takových příkladů by byla celá řada. Jde o to, že člověk se na duchovní cestě vyvíjí a mnohé předpoklady nutné či nezbytné v začátcích si pro rychlejší projití duchovní cesty na základě svých zkušeností zjednoduší. Evžen často zmiňoval, že když něco na duchovní cestě nejde, ačkoli se o to člověk pokouší dlouhodobě a z různých možných přístupů a způsobů, je dobré to udělat tak jako v životě, tedy buď to zjednodušit nebo překročit.
III.
Duchovní cesta, ale co je na ní duchovního a co na ní není?
Rozdíl a vztah mezi materiálním a duchovním nejlépe vyjadřuje Nágárdžunova filosofie: není to ani rozdílné, ani totožné. Ale více o tom někdy jindy, někde jinde…
Připomeňme nyní ale, že slovo duch ve staroslovanských jazycích bylo synonymem slova dech, ze kterého se vyvinulo. Z toho je nutné vycházet. Sám Evžen mluvil o tom, že produchovnit znamená prodýchat a obráceně, ačkoli za určitých specifikovaných podmínek, které představuje právě v podobě Učení Frání Drtikola.
Evžen často zdůrazňoval – nezůstávat na povrchu! Tedy doslova nebýt povrchní. A to nejen při cvičení čakramů, kdy je třeba jít do hloubky. Hloubka koncentrace se pak sama prohlubuje s pokrokem v praxi. Je však také nutné nedýchat (jen) povrchně, ale i zhluboka, doslova jít do hloubky, čímž dochází k lepšímu prokrvení, ale i pociťování a vnímání (především čichem).
Povrchní život se rovná povrchnímu či povrchovému dýchání. Většina lidí s časem zapomíná na hloubku dechu, a mnozí se dokonce rozšiřování dechu, prohlubování dechu a únavy s tím spojené, bojí. Nebo, nedejbože, ještě se u toho zapotit, říkají. To je také jeden z důvodů epidemie obezity současné světa. Je třeba si uvědomit že obezita je nemoc, ačkoliv si to současná společnost obecně nepřipouští. Proto bychom měli termín touha po životě nebo žízeň po životě překládat spíše jako hlad po životě či hlad obecně. Obézní lidé, pokud nemají hormonální problémy, jež mohou být opět spojeny s obezitou a přejídáním, a ani ti, co hodně pijí, nejsou tlustí proto, že hodně pijí, ale proto, že se přejídají. Prostě nestřídmě a nezdravě žerou. Tloušťka je znakem lenosti a lenost je hlavní charakteristikou tamasu, nevědomosti. Přibýváním na váze přibývá lenosti a zdravotních neduhů a obráceně. V tu chvíli si to ještě začnou ospravedlňovat. Jenomže… Rozvíjet lenost není nečinností ve smyslu meditace ani wu-wei. A už se točí v začarovaném kruhu… Zadýchají se tak maximálně při stresu, cestou na tramvaj, do schodů nebo všechno najednou.
Přežírat se tak, aby tělo nebylo funkční, stejně tak jako nerozvíjet jeho schopnosti, není střední cestou vedoucí k cíli. Proto se tibetští a čínští mniši ať už buddhističtí či taoističtí cvičí ve Starých uměních bojových, relaxační a ozdravných. Zde platí i Ježíšovo: Co je císařovo, dejte císaři. Také Evžen říkal, že o tělo je třeba přiměřeně pečovat tak, aby nám umožnilo dojít cíle. Stejně tak v dobách Buddhy lze důvodně předpokládat, že rozhodně neměli podobu jako čínští bůžkové srandy.
Můžete si všimnout, že po spalování těl ve Váránasí zbyde skutečně většinou jen prach a popel, ač použitého dřeva není mnoho. Proč? Protože tito věřící připravující se na smrt nejsou obézní, ba právě naopak… Jinými slovy: jsi-li tlustý jako prase a nedokážeš ani ovládat svoje tělo jako nástroj, jak bys mohl ovládat jej jako chrám a mít úspěch v mystice nebo dokonce dojít cíle?
Ve Starém Egyptě byly sochám faraonů a bohů uráženy nosy proto, aby jejich přeobraz nemohl dýchat a zemřel znovu i po smrti. Ostatně, právě dech je jeden z hlavních, ne-li dokonce nejhlavnější, z klíčů (nejen) od Šalamounova chrámu. Ó, jak pošetilé by bylo dobývat se dovnitř skrze zdi jako zloděj či mág nebo ztrácet čas hledáním nápovědí a klíčků od postranních dveří a mříží jako hermetik nebo mystik, když můžeš vstoupit Hlavní branou jako král, protože klíč od ní máme stále s sebou?!
Jsou nebeské, rajské stavy, světy a bytosti duchovní? Je usilování o je jich dosažení, prožívání, vidění, a podobně, duchovní? Nikoliv! Zkušeností s těmito stavy, jejich prožíváním a dlením v těchto světech můžete zjistit, že v nich a skrze ně není možné dosažení osvícení, neumožňují totiž plné bdění nad všemi složkami bytosti. Člověk je v nich pouze částečný, je jako zraněný, jako přeťatý v půli, nebo jako malomyslný, který odmítá vidět celou skutečnost. I proto je mu dobře a díky tomu, že dál nepokračuje ve svém duchovním úsilí, mu jeho karma předkládá jen to dobré. A to rozhodně není cesta vedoucí k osvícení.
V žádném případě se však nejedná o představy, byť by tyto představy byly sebevyšší či přibližující nejvyšší možné ideály, ale právě naopak o odstranění všech představ tak, abychom dosáhli osvícení – poznání sebe, poznání skutečnosti, a jak by dodal Buddha, skutečnosti, která je aničča–dukha–anatta, „pomíjivost“ – „strastiplnost“ – „ne-já“. Poznání takové skutečnosti vede opět k osvícení, nirváně.
IV.
Evžen stejně jako Fráňa, a kdysi dávno před nimi i Buddha upozorňoval, že je nutno zvolit střední cestu, protože jedině ta vede zaručeně k úspěchu. A to dokázal sám na sobě, dokázal to i Mistr Fráňa, a učil to Buddha a jeho mnozí následovníci.
Evžen říkával, při udílení rado ohledně života: Bez ženský to nejde, se ženskou taky ne.
Evžen však také říkal, že pro život je lepší vybrat si normální ženskou, která je cestě nakloněná a neodmítá ji, než nějakou bláznivou esoteričku. Už v té době totiž označení esoterik a esoterička nabývalo hanlivého významu díky profanaci těchto věd a nesmyslným představám jejich protagonistů.
Evžen mluvil o tom, že sám se v dobách potíží či největší rodinných starostí přiklonil k rodině a manželce, na úkor intenzity a extenzity své vlastní duchovní praxe. To však vždy bylo jen dočasné, mraky se přehnaly, obloha vyjasnila, Slunce opět ozářilo tváře a vše se vrátilo tak, jak bylo a být mělo… Už před tím spolu chodili k Fráňovi na Spořilov a spolu dělali stejnou duchovní praxi. Evžen vedl svou manželku jako její guru, tak ho vnímala, podporovala, opečovávala, milovala i uctívala.
Vzpomínám si na jeden takový příklad, neřku-li přímo typický. Evžen, či spíše jeho manželka, mě poprosili, abych opravil nefunkční vypínač v koupelně. Když jsem tak učinil, hlásím: hotovo! Paní Šteklová rázně přikročila a povídá: „mistrová zkontroluje – dobrý, funguje…“ A Evžen, aby se nenechal zahanbit, volá z obýváko-ložnice: „Mistr taky, Mistr takýýý!“ A už běží, pokud by se tak dal nazvat jeho rychlý, avšak ne právě harmonický pohyb, těch pár kroků do koupelny. A všichni jsme se smáli…
Ne vždy ovšem nastane takto ideální situace, že se dva lidé potkají nebo dokonce setkají natrvalo. Obzvlášť, když o sebezdokonalení usiluje pouze jeden z dvojice a jejich energie, pozornost i směr se tak stále více rozcházejí…
Jiný český mistr kdysi dával své žáky dohromady v naději, že když nejsou schopni pokročilejší duchovní praxe, ať se cvičí alespoň v mravnosti a připraví vhodné podmínky pro své duchovnější děti…
V.
Na duchovní cestu a k duchovnímu úsilí se člověk nedostává skrze nebeské stavy, ale pravým opakem, tedy útrpným prožíváním stavů pekelných a uvědomováním si jich. To jej nutí a vede k hledání cesty k vysvobození…
Jeden z velkých českých hermetiků říkal, že sám realizoval nejvyšší poznání skrze pekelné světy. Ano, v jeho případě to byla jistě pravda. Ovšem, ono to vlastně ani jinak nejde. Ostatně i Ježíš Kristus ukřižován, umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé, jak praví Apoštolské vyznání víry.
Zde bychom mohli promluvit i o smrtelném hříchu. Co je to smrtelný hřích? Je to skutečně a pouze ono starozákonní sedmero? Nikoli. Smrtelný hřích znamená, vědět, co je nutno činit, a nečinit tak. Jinými slovy: vědět, co máme dělat k dosažení osvícení, a přesto to nedělat, je smrtelným hříchem.Důležití je však také, jak to děláte. Dělejte všechno naplno, plně a ne povrchně. Dýchejte plným dechem a nezůstávejte na povrchu. Nemějte strach, pokud budete k praxi a životu přistupovat naplno, vše bude tak, jak být má, nic neminete, nic vám neuteče, a přitom se vám všechno to nejhorší vždy vyhne. Dělat při duchovní cestě můžete prakticky cokoliv, tedy cokoliv, co nevylučuje zákon a etické zvyky společnosti, společenství či okolí, avšak naplno, bděle a plně vědomě.
